Napravit křivdy, ale jak?

Vážení spoluobčané, nedávno prošel prvním čtením v Poslanecké sněmovně zákon o majetkovém narovnání vztahů mezi státem a církvemi. Podle dostupných informací jde o vyvážený kompromis, který by nebyl myslitelný bez dobré vůle na obou stranách. Jistá významná část české veřejnosti však stále projevuje s konečným řešením nespokojenost, což silně motivuje opoziční politiky, aby se tvářili, že s vládním návrhem nesouhlasí, ačkoliv se sami přímo podíleli na jednáních s církvemi a dobře vědí, že uzavřené dohody budou pro stát výhodné.

Na rychlém schválení zákona pak mají velký zájem především obyvatelé měst a obcí, kterým současný stav brání v čerpání prostředků nezbytných pro rozvoj jejich domovů. Těmto hlasům ve prospěch církevních restitucí bychom my, kteří se díky dotacím brzy dočkáme v Senici nové kanalizace, měli rozumět.

Smyslem mého článku není probírat podrobnosti, o kterých slyšíte v médiích. Spíše bych vás chtěl jménem katolické církve poprosit o více důvěry. To je totiž ten nejvzácnější poklad, o který jsme byli v minulosti neprávem obráni. Chci vás ujistit, že přítomnost církve byla, je a vždycky bude užitečná i těm, kteří se k ní a k její víře nehlásí. Jsem dokonce přesvědčen, že přínos církve na poli náboženství, morálky a úcty k tradici, ale také vzdělání a výchovy, zdravotnictví, sociálních služeb, konkrétních programů na pomoc lidem v tísni a v neposlední řadě také péče o krásu staveb (a tím i měst, obcí a naší krajiny) nelze dost dobře ničím jiným nahradit. Hlavním důvodem je evangelium nezištné a vynalézavé lásky, kterým se církev snaží řídit. Vzpomeňte si například na desetitisíce tříkrálových koledníků. Ze své nepohodlné služby nemají prakticky nic jiného než dobrý pocit ve svědomí. Nebo se zeptejte lidí, kteří zblízka poznali úroveň péče o své nevyléčitelně nemocné příbuzné v Hospici na Svatém Kopečku. Působení církví je už delší dobu oficiálně ceněno mezi vojáky české armády. Pomalu se začíná uplatňovat ve státních nemocnicích i v policejním prostředí. Také církevních školských zařízení různých stupňů přibývá. Jen na území olomoucké arcidiecéze jich dnes funguje 20 a většina z nich nemá nouzi o žáky a studenty. Systematicky rozvíjíme aktivity na podporu výchovy mladé generace a obecně na pomoc rodinám, počínaje kvalitními kurzy přípravy na manželství a konče programy pro osamělé seniory.

Možná si říkáte, chce-li církev skutečně jednat podle evangelia, proč se svých starých majetkových nároků jednoduše nezřekne? Odpověď je prostá. I když budeme jednat s maximální velkodušností, z něčeho žít musíme. Navíc mnozí zaměstnanci církve mají – na rozdíl od nás kněží – povinnost péče o své často početné rodiny. A bez investic se žádné velké dílo také neobejde. Bohužel je tvůrčí činnost církví pro většinu lidí v Česku zatím stále ještě málo známá. Přetrvávající ekonomická závislost na státu i nechuť k jejímu řešení je dokladem tohoto nedobrého stavu.

Jak bude církev v budoucnu hospodařit, ukáže teprve čas. Jak tomu bylo za první republiky, je známo. Podle archivních záznamů kroměřížského zámku bývalo např. zvykem věnovat každoročně část zisku z arcibiskupských polí na čištění potoků a říčních koryt, aby se včas předcházelo nebezpečí povodní. Copak to není dobré vysvědčení?

otec Tomáš, farář v Senici  

Článek byl původně publikován v obecním zpravodaji Senice na Hané – Březen 2012. Zajímavé podrobnosti o církevních restitucích můžete najít na stránkách tiskového střediska ČBK www.tisk.cirkev.cz.