Do domu Hospodinova s radostí

Při oslavě výročí posvěcení farního kostela se mešní čtení vybírá z bohaté nabídky vhodných textů. Zamyšlení, které vám zde nabízíme, komentuje úryvek z knihy proroka Ezechiela.

Nejprve si přečtěte vybraný biblický text: Vznešený muž mě zavedl k (chrámové) bráně směřující na východ, a hle, od východu přicházela sláva Boha Izraele. Zvuk jeho příchodu byl jako zvuk mnohých vod a země zářila jeho slávou. Hospodinova sláva vstoupila do domu branou s průčelím na východ. Duch mě zvedl a uvedl mě do vnitřního nádvoří. A hle, Hospodinova sláva naplnila dům. Uslyšel jsem, jak ke mě někdo mluví z domu, zatímco muž stál vedle mne. A řekl mi: „Lidský synu, viděl jsi místo, kde je můj trůn, místo, kde je podnož mých nohou. Tam chci navěky přebývat uprostřed synů Izraele.  (Ez 43,1-2.4-7a)

Starozákonní chrám – jediný v celém Izraeli – byl poprvé opuštěn a zpustošen babylonskými vojáky v r. 587 př. Kristem. Písmo svaté popisuje tuto historickou tragédii jako důsledek do nebe volajících nevěrností Izraelitů vůči Božím přikázáním. O to větší radost v sobě nese náš úryvek o návratu Hospodina do chrámu. Ve slovech proroka Ezechiela je totiž mezi řádky obsažen příslib odpuštění provinilému lidu. Nikoli náhodou vztahují katoličtí křesťané Ezechielovo vidění ke slavnosti (výročí) posvěcení svých kostelů. Právě tam se přece slaví mše svatá – veliké tajemství víry, obsahující naději na pokoj s Bohem skrze nevinnou Kristovu krev, která se „prolévá na odpuštění hříchů.“

Hospodinova sláva naplňuje křesťanské kostely, jako kdysi naplnila svůj dům v Jeruzalémě. Jistě bychom se mohli ptát, jak se to projevuje. Podle Ezechielovy zkušenosti, by měla být Boží sláva více slyšet, než vidět: „zvuk jeho příchodu byl jako zvuk mnohých vod“. Nejde však o vnější, ale vnitřní vjem. Kostely jsou – jak známo – místem ticha a modlitby. Je to z toho důvodu, aby nic cizího nepřehlušovalo ony „melodie“ Boží přítomnosti, které tak blahodárně působí na vnímavé lidské srdce (svědomí). Tyto melodie se stávají slyšitelnými navenek skrze bohoslužbu, která v chrámě s určitou pravidelnoustí probíhá. Bohoslužba je důležitá. Učí nás vnímat „hlas“ Boží slávy, abychom ho dokázali zachytit a interpretovat, až přijdeme do kostela, kde se právě zdánlivě nic nekoná. Kostel není nikdy prázdný! Je domem, který má svého Pána. Ve zpívajícím tichu Boží slávy jsme i my lidé uschopněni třídit své neklidné myšlenky, najít směr pro důležitá rozhodnutí, nebo sílu k vytrvalosti uprostřed těžkostí a trápení. Jestli má církev něco nenahraditelného nabídnout světu, pak by především její kostely neměly být pro nikoho nepřístupné.

________________________

OTEC TOMÁŠ AKTUÁLNĚ:

Milí přátelé, zatímco se snažím zahnat příznaky prvního podzimního nachlazení, účastnil jsem se dnes také prvního společného pracovního dne doktorandů na naší fakultě. Jsem z toho upřímně řečeno dost unavený. Odhaduji, že se nás sešlo asi deset, většinou vstupujících do prvního ročníku. Mimo dva mladé kněze z nedaleké diecéze Rimini jsem zachytil dvě nekonečně dlouhá jména studentů ze Srílanky. Velmi milá je přítomnost alespoň jedné ženy. Jmenuje se Michaela a zatím působí hodně zakřiknutým dojmem. Může za to organizační chyba, kvůli které se nedostala včas k zadání domácího úkolu. Diskuze ve skupině byla dost bouřlivá, neboť každý z přítomných chtěl udělat alespoň trochu dobrý dojem na vedoucího. Myslím, že bychom se více než na vlastní známku měli soustředit na vzájemnou výměnu myšlenek. +OT