Ve jménu nepatrných

Slavnost Krista Krále jednoznačně překračuje horizont přítomnosti a obrací pozornost církve k adventnímu očekávání Pánova návratu: „Posadí se na trůn své slávy a budou před něho shromážděny všechny národy.“

Právě pro tento svůj eschatologický rozměr však nadcházející neděle důrazně promlouvá i do naší přítomnosti. Podobenství o posledním soudu (Mt 25,31-46) připomíná kritérium milosrdné lásky: „Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (v.40) Jednoduše řečeno, abychom před budoucím Kristovým soudem odstáli, je třeba pěstovat vynalézavost, která nezavírá oči před hmotnými i duchovními potřebami chudých.

Chudí lidé, Ježíšem zvaní „nepatrní“, nejsou pouze ti, kdo se nepřízní osudu ocitli bez finančních prostředků, a tím – například jako uprchlíci ze zemí postižených válkou – bez jídla, dostatečného oblečení, nebo bezpečné střechy nad hlavou. Chudí jsou všichni, kdo si nemohou sami pomoci z bídy, která na ně doléhá: lidé nemocní, osamělí, trápení pochybnostmi či vinami, lidé bloudící světem bez odpovědi na otázku po smyslu své existence, zoufalí tváří v tvář tajemství smrti, oběti násilí, zločinu či „jen“ nespravedlivého ekonomického systému, který vylučuje jako nepotřebné celé skupiny osob. Těm všem je nutné na této zemi pomáhat, a tak se zařadit mezi „požehnané“, kterým je u Boha připraveno věčné království (v.34). V životě nastanou samozřejmě také všelijaké situace, kdy tuto pomoc budeme potřebovat my. Nemá smysl si hrát na hrdiny, kteří to nepřiznávají. Teprve ve dnech mé osobní „chudoby“ mám šanci pochopit, jak velká, jak něžná a jak praktická je Boží láska, která se se mnou ztotožňuje a prosí mým jménem o pozornost bratří a sester.

____________________

OTEC TOMÁŠ AKTUÁLNĚ:

Milí přátelé, na svátek svaté Anežky České se v boloňském klášteře konala veřejná modlitba, při které se bratři dominikáni přimlouvali mimo jiné za naši zemi. Při té příležitosti byl na studentském blogu zdejší komunity publikován článek představující Českou republiku, její duchovní plodnost i výzvy, které před ní stojí. Z toho všeho jsem měl pochopitelně velkou radost. Když pak u nás doma nadešel dne 17. listopadu svátek svobody a demokracie, vyslali jsme do světa svědectví nevkusu v podobě hvízdajícího davu místo pietní vzpomínky, létajících vajíček místo pohostinné úcty k vrcholným představitelům sousedních států. Důvody tohoto počínání jsou velmi chabé. Na znamení pokání jsem proto uložil dočasně do skříně českou vlajku, kterou jste mi ve farnosti věnovali na cestu a která obvykle visí na dveřích mého pokoje. +OT