Proč zrovna teď?

Na začátku adventu zaznívá z Ježíšových úst naléhavá výzva: „Mějte se na pozoru, bděte a modlete se, neboť nevíte, kdy ten čas přijde“ (Mk 13,33). Určitě nemá na mysli Vánoce, protože jejich datum i hodina jsou všem dobře známy.

O jakém čase tedy Ježíš hovoří? Jakým způsobem a na co vlastně máme být připraveni? Odpověď nacházíme v předcházejícím verši Markova evangelia, kde stojí: „Nebe a země pominou, ale má slova nepominou“ (v. 31). Ježíš mluví s učedníky o blížícím se konci dějin v perspektivě svého brzkého návratu ve slávě. Podoba vesmíru, jak ji známe, je dočasná. Na tom se shoduje i většina přírodovědců. Konec světa, o kterém hovoří Bible, se neodvratně přibližuje. Jakýkoli výpočet zbývajícího času je nespolehlivý, neboť o onom dni neví nikdo jiný, než nebeský Otec (v. 32). Křesťané vidí dál než vesmírné sondy a teleskopy. Jsou si vědomi, že k nám „přichází“ (latinsky „adveniet“) sám Pán a Soudce živých i mrtvých, jehož věčné království nebude mít konce. Kdo chce být do Božího království přijat, udělá dobře, když se už nyní zařídí podle Ježíšových slov, o nichž je psáno, že „nepominou“.

Advent nám každoročně připomíná nejistou budoucnost tohoto světa, vyzývá k pokání za hříchy a k modlitbě. Je ale vůbec možné zrovna před Vánocemi najít čas na intenzivnější duchovní život? Nešlo by to jindy? Vždyť v těchto necelých čtyřech týdnech bude nutné dotáhnout v práci spoustu věcí, které hoří, obejít s dětmi předvánoční besídky a postarat se o to, aby doma o svátcích nic důležitého nechybělo. Je pravda, že rozhodnout se pro ztišení v adventu bývá těžké. Dokáže to jen ten, kdo má silnou motivaci. Pokud to však není náš případ, nic nám nepomůže, kdyby byl den Božího hněvu ohlášen v „příhodnější“ roční době. Co tedy uděláme letos s adventem?

____________________

OTEC TOMÁŠ AKTUÁLNĚ:

Milí přátelé, musím se vám přiznat, že advent mám velmi rád už od doby svého dospívání. Ne vždycky jsem měl k jeho prožití příznivé podmínky. Například během vojenské služby bylo třeba stavět ve výcvikovém prostoru Libavá kolejiště pro terč na tankové střelnici. Do kostela jsem se toho roku (1998) většinou nedostal ani v neděli. Můj „adventní věnec“ byl velmi prostý – čtyři svíčky volně stojící na stole a mezi nimi položená smrková větvička. Přesto jsem v jeho záři vnímal pokoj a radost spojené s vědomím, že „Pán je blízko.“ Nebojme se tedy i letos do adventu v rámci svých možností investovat tu nezbytnou špetku snahy a fantazie. +OT