Příprava biřmovanců finišuje

Kvapem se blíží biřmování, na které se připravuje 23 biřmovanců našich farností od září minulého roku. V sobotu 17. září tuto svátost přijmou z rukou otce arcibiskupa v kostele v Cholině. Pro povzbuzení předkládám pár myšlenek P. Tadeusze Dajcera.

D a r y   D u c h a   s v a t é h o

 Dar moudrosti

Je to dar, díky němuž jasněji poznáváme Kristovo učení. To pak vede k vytvoření pevných životních zásad a tak se člověk stává opravdu moudrým.

Znamená to všechno posuzovat z hlediska věčnosti. Jejím opakem je posuzování všeho podle měřítek toho světa.

Dar rozumu

Pomáhá k lepšímu chápání nadpřirozených pravd, k pronikání do nich a odhalování jejich smyslu (pomáhá alespoň trochu pochopit nekonečnou moudrost Boží).

Dar rady

Jím je člověk veden jako ti, kdo hledají radu u moudřejších. Napomáhá v pochybnostech a těžších případech volit to, co se líbí Bohu; rozhodovat se vždycky podle toho, co je Bohu k oslavě a nám ke spáse.

Dar síly

„Dosahuje jakési pevnosti ducha“ (sv. Tomáš). Pomáhá snášet zlo a konat dobro, zvl. je-li obtížné. Dává prostě odvahu a sílu vykonat přes všechny překážky, co chce Bůh. Dopomáhá člověku ukončit každé dobré dílo.

Dar umění

Dává správný a jistý úsudek o Božích věcech a pravdách a učí rozlišovat, co třeba věřit a co ne. Nabádá člověka, aby se správně díval na věci stvořené, viděl v nich vyzařovat Boží dokonalost a krásu a aby ho ony povznášely k nestvořenému, k Bohu.

Dává poznat, že nemáme k ničemu stvořenému lnout, vede nás, abychom stvořených věcí užívali mírně (a s jakýmsi vnitřním odklonem od nich). Působí správné rozeznávání hodnot.

Duch zbožnosti

Je to dar dětinné důvěry v Boha, lásky a synovské oddanosti jemu. Podporuje v nás synovskou příchylnost k Bohu ve smyslu Pavlových slov: „Abba, Otče“ (Řím 8,15). Prohlubuje v nás důvěru v Boha, učí, že modlitba je rozmluva s milovaným Otcem.

Duch bázně Boží

Je to dětinná bázeň, díky níž se člověk nevzpírá Božímu vedení, ale co nejintimněji se blíží k Bohu a varuje se hříchu. Není to strach, ten je něčím otrockým. Bázeň je spojena s úctou, pokorou a láskou.

Z myšlenek Tadeusze Dajcera

(Z knihy Rozjímání o víře – Paulínky 1999)

Při biřmování na pokřtěné slavnostně „sestupuje“ Duch svatý, jenž touží dovést ke zralosti to, co bylo jednou provždy započato ve svátosti křtu. Zvláštním plodem této svátosti je dar zralé víry, udělovaný nám Duchem svatým skrze milost obnaženosti, toho, že jsme byli zbaveni všech opor, zcela ožebračení.

Naše víra se prohlubuje, zatímco jsme zbavováni vlastních „bezpečnostních systémů“, toho, co v nás rodí pocit síly, moci, významnosti. Toto obnažování v nás uvolňuje místo pro víru, která vyžaduje pokoru. Když nás Bůh zbavuje naší vlastní moci a sil, přivádí nás k sobě blíž, staví nás do pravdy a způsobuje, že ho potřebujeme více – a to je mimořádná milost.

Máme-li dobře přijmout svátost biřmování, musíme se zbavit (a stále zbavovat) všech svých „bezpečnostních systémů“, své síly. Pokud se cítíš silný v přirozených schopnostech, jimiž disponuješ, nemůže se tvá víra rozvinout a prohloubit, nemůže v tobě působit Bůh. Musíš pocítit svou slabost, musíš vidět, že je něco, co nezvládneš. Tvoje slabost, nemožnost a bezmocnost se stanou jakousi skulinou, skrze kterou se do tvého srdce bude prodírat milost víry.

Když jsi slabý, je to šance, aby ses obrátil k Pánu a zatoužil se o něj opřít. Sv. Pavel napsal: „… síla se tím zřejměji projeví ve slabosti. Velmi rád se tedy budu chlubit svými slabostmi, aby na mně spočinula Kristova moc… Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný“ (2Kor 12,9-10). Tvá moc a síla musí dříve či později zklamat.

Sv. Maxmilián Kolbe se během svých neobyčejných apoštolských výprav cítil naprosto bezradný. Podnebí bylo často nevhodné pro jeho nemocné plíce, špatně snášel ubíjející zámořské cesty a vlhkost, kvůli níž měl potíže s dýcháním. Nic z toho mu však nezabránilo, aby nehlásal království Neposkvrněné po celém světě, ačkoli se nejednou zdálo, že na lodi nepřežije příští hodinu. Snad tehdy říkal Marii: už nevydržím ani hodinu, jak se tedy bude šířit tvoje království? – Tato slabost byla však jeho veškerou silou.

Pokud se Bůh rozhodne jednat skrze tebe, pak to bude na základě tvé slabosti. Bůh tě chce učinit svým znamením a jednat skrze tebe. Ale nepotřebuje tvou sílu, právě naopak potřebuje tvou slabost.

Tato myšlenka byla neobyčejně výstižně vyjádřena už ve SZ na příkladu Gedeona (Sd 7,1-8,10). Gedeonův protivník má 135.000 vojáků, ale Gedeon je 23.000 – pětkrát méně. Avšak v dějinách k vítězstvím za takových disproporcí docházelo. Pro Boha je tento rozdíl ještě nepatrný. Doporučuje tedy počet Gedeonových bojovníků ještě zmenšit. Zůstává jen 10.000 bojovníků. Teď je počet Gedeonova vojska 13x menší. V dějinách strategie při takové disproporci už k vítězství nedochází, nicméně je stále možné, že by člověk i takové vítězství považoval za výsledek vlastních schopností a génia. Bůh tedy Gedeona podrobí ještě jedné zkoušce: a počet mužů je zredukován na pouhých tři sta. Teď už není jasné, zda je situace dramatická, či komická. Vždyť to je opravdu směšné jít s takovým počtem proti nepříteli, který je 450x silnější! Za takových podmínek může zvítězit už jedině Bůh, nikoli Gedeon. – A Gedeon půjde do boje s touto hrstkou mužů a zvítězí. Tato zdrcující disproporce způsobí, že nebude mít dokonce ani pokušení připsat vítězství sobě. Celá situace je tak absurdní, jako by Bůh se smíchem říkal: Vidíš, Gedeone, chtěl jsi zvítězit díky své dovednosti a vojenské síle. Podívej, zůstalo ti tři sta lidí na stopětatřicet tisíc nepřátel. Co ty na to? – Gedeon vložil svou důvěru v Pána a dosáhl takového vítězství, jaké historie nepoznala.

Pán vkládá svůj poklad do křehkých, hliněných nádob (každý z nás je takovou nádobou), aby to, co děláme, pocházelo z Boží moci, nikoli od nás. Bůh Gedeonovi vzal jeho lidskou moc, učinil ho malým a slabým, udělal něco, co – lidsky vzato – vypadá absurdně. Něco takového se může stát i ve tvém životě. Pokud je v tobě takových dvaatřicet tisíc prvků lidské síly, Bůh z toho nejdřív udělá deset tisíc a potom tři sta. Budeš pak skutečně velmi slabý, skoro poražený, a právě takový – slabý – budeš moci zvítězit. Budou to vítězství nikoli z tvé síly, ale z Boží moci.

Pokud jsi si sebou jist, pokud jsi dosud neobjevil svou hříšnost a ve všem si víš sám rady (jsi silný), pak vlastně nepotřebuješ Ducha svatého. Sebejistý postoj a nedostatek pokory před ním uzavírají dveře tvého srdce. Pokud se necítíš být hříšníkem, nebudeš toužit po působení Ducha svatého ve svém životě, a pak neobdržíš milosti svátostného biřmování. Pokora a víra, tyto základní dary Ducha svatého, nás více otevírají pro sestoupení Ducha a přijetí jeho samotného jako daru.

+ + + + +

P l o d n o s t   s v á t o s t i   b i ř m o v á n í

Svátosti nepůsobí automaticky. Biřmování nezastírá charakterové vady, neodstraňuje nedostatky spojené s temperamentem a nenahrazuje tvoje osobní úsilí.

Po jeho přijetí můžeš zůstat nadále ničemným, bázlivým, vlažným ve víře, otrokem lidských ohledů. Moc Ducha svatého, udělovaná ve svátosti biřmování, je ti nejprve pouze nabízena, abys ji vírou mohl svobodně přijmout. Můžeš odmítnou přijetí této milosti, můžeš ji podcenit.

Duch sv. k člověku přichází velmi jemně, nevnucuje se, přichází v tichosti srdce, které na jeho seslání čeká. Přijde, jen když ho budeš očekávat, až se toužebně zaposloucháš do každého jeho slova a zatoužíš po jeho působení ve svém životě. Duch svatý přijde, až se ve tvém srdci zrodí jasná touha po jeho přítomnosti.

Až přijmeš biřmování, můžeš např. zjistit, že něco ve tvém náboženském životě skončilo, že už máš určitou etapu za sebou, ale on je to ve skutečnosti začátek tvé cesty k plnosti života z víry. Biřmování je svátost, která vyžaduje tvoji spolupráci. Započala ve tvém životě něco mimořádně důležitého, započala nový proces tvé spolupráce s Duchem svatým, který je nablízku a čeká, dokud se tvé srdce plně neotevře, aby ho přijalo s hlubší a dokonalejší pokorou a vírou.

Z platnosti svátosti automaticky nevyplývá její plodnost pro přijímajícího. Svátost může být platná, ale přesto člověk nemusí přijmout milosti s ní spojené, ba co hůř, může se provinit nehodným přijetím svátosti. Když sv. Pavel hovoří o eucharistii, varuje: „Kdo by tedy jedl chléb Páně nebo pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně“ (1Kor 11,27).

Svátosti udělují milost jen těm, kteří jim neodporují. Duch sv. potřebuje tvou otevřenost, tvou vnitřní dispozici. Stojí u dveří a klepe, avšak nevstoupí nepozván. Ve své nekonečné lásce a důvěře nechal klíče tobě, abys mu dovolil vstoupit. Můžeš se před ním tedy uzavřít, ale můžeš mu také vírou a pokorou otevřít dveře svého srdce dokořán.

Svátost biřmování, přijatá v hříchu nebo bez víry, je platná, ale neplodná. Když se však v člověku začne rozvíjet náležitá dispozice, může ji oživit. Člověk to může později napravit. Svátostné milosti se v nás mají oživovat a růst po celý život – dokud nedosáhneme plného spojení s Ježíšem v Duchu svatém.

M i l o v a t   c í r k e v

Biřmováním jsi ještě úžeji spojen s církví. Když přijímáš tuto svátost, navazuješ úzký duchovní svazek s biskupem. Tím, že se biskup pro tebe stává zvláštním řečištěm milosti a darů Ducha sv., „rodí tě“ k plnosti křesťanského života.

Vstup biřmovance do duchovního svazku s biskupem zavazuje k lásce k církvi. Máš milovat církev tak jako Kristus, který „vydal sám sebe za ni“ (Ef 5,25). Milovat jako Kristus znamená obětovat za ni svůj život.

Církev je naší matkou. V důsledku všeobecné sekularizace nám chybí nadpřirozené chápání církve. Svěřuješ-li se církvi, svěřuješ se Kristu. Vydáváš-li se církvi, vydáváš se Kristu, protože církev je jeho mystické Tělo.

Biřmováním jsi byl velmi úzce spojen s církví. Miluješ ji, jako ji miloval Kristus? Zajímáš se o její život, říkáš „má církev“? Tvá touha po Kristu způsobí, že se budeš stále víc cítit synem (dcerou) církve. Při jeho hledání nalezneš Ježíše v jeho mystickém Těle; budeš-li ho milovat, začneš milovat církev.

Z á v a z e k    a p o š t o l á t u

Láska ke Kristu, která se prohlubuje díky víře, rodí touhu být svědkem Kristovým. Papež Jan Pavel II. připomíná: „Jen hluboká láska k církvi může udržovat horlivost ve vydávání svědectví. Věrnost Kristu nemůže být oddělena od věrnosti církvi.“

Dostáváš poklad a mimořádný dar, který si nemůžeš podržet pouze pro sebe. To by bylo, jako bys poklad zakopal. Ty máš tento velmi cenný poklad předávat ostatním, máš jej s nimi sdílet. Měl bys svědčit o tom, čím jsi byl obdarován, co jsi objevil, co miluješ a co v tobě vykonal Duch svatý.

Jan Pavel II. se kdysi tázal Francie: „Jsi věrná své křestní milosti?“ Tuto otázku klade i tobě: Jsi věrný své křestní milosti? Jsi věrný (budeš věrný) milosti biřmování? Roste v tobě pocit odpovědnosti za tvářnost a život tvé církve, tvé diecéze, farnosti?

Biřmování pro tebe zůstane neobjevenou svátostí, pokud neobjevíš Ducha svatého, pokud nepoznáš, že tě ustavičně očišťuje a obnovuje, že v tobě vytváří synovský postoj vůči Bohu Otci a modlí se v tobě slovy dítěte: „Abba, Otče.“

Ducha svatého neuvidíš tělesnýma očima, ale on existuje. Jenom skrze víru můžeš zaregistrovat a přijmout jeho spásné působení. Pokud víru nemáš, pokud se nesnažíš mu naslouchat nebo přímo přehlušuješ a tlumíš jeho obvykle tichý hlas, pak „zarmucuješ svatého Božího Ducha (srov. Ef 4,30). Takový přístup je příčinou jeho utrpení, jeho pokoření v kontaktu s tebou.

Duch svatý je Láskou Otce a Syna, připomíná ti neustále Ježíšova slova, promlouvaje někdy se silou vichřice, ale častěji s mírností šumícího vánku. Je tak snadné přehlušit jeho hlas a promarnit vlastní vinou tento neobyčejný dar, jenž ti byl udělen ve svátosti biřmování.